TAM NĚKDE PŘED LETY

Dnes je to přesně jeden měsíc, co jsem se odstěhoval. 31 dní, 744 hodin a pár sekund. Za tu dobu, co jsem v Praze, jsem postřehl pár věcí. Tou první je, že Praha je rychlé a taky negativní město. Měl jsem pár důvodů těšit se do Prahy. Vzal jsem si růžové brýle a trochu naivity. Postupem času zjišťuji, že nic není tak, jak jsem si vysnil. Snít a žít – je to rozdíl, ale člověk se musí soustředit i na sny, aby přežil. Já se na sny a představy upínám často. Je to můj “escape”. Místo metra nastupuju do limuzíny se sklenkou šampaňského, řidič se ptá, do jakého obchoďáku pojedeme tentokrát. Ve skutečnosti jsem ale v metru, se sluchátky v uších, ze kterých vyřvává Nirvana. V metru, tedy v místě špatně obarvených vlasu, igelitek a nevkusně sladěného oblečení – v tohle světě jsem i já. Sbalená naivita dochází a já pomalu, ale jistě padám na tvrdou zem. Chci být všechno – herec, spisovatel, grafik, komik – jsem bankéř. Každé ráno si představuju, jak se probouzím do krásného slunečného dne, vítr jemně fouká, obouvám si ty nádherné tenisky od Chanelu, vycházím na velkou terasu, kde tentokrát místo šampaňského snídám Martini s olivami, které ve skutečnosti ani nejím. Krásný chlap mi každé ráno pokládá stejnou otázku, co dnes budu dělat. Vždy odpovím, že plán ještě nemám – jsem přece svým pánem. Chci být svým pánem. Ve skutečnosti mi zazvoní otravný iPhone a já musím z postele do práce. Zaspím – jako vždy. Nahodím na sebe hned to první, co vypadne ze skříně, a vyrážím.

Do světa špatně obarvených vlasů, igelitek a nevkusně kombinovaného oblečení zapadám. I já mám špatně obarvené vlasy (experiment), igelitku (nákup) a nevkusné oblečení (daň za zaspání). Přece jen trocha naivity zbyla, a tak sbírám poslední drobky a snažím se aspoň o pár milimetrů opozdit onen pád. Pravdou je, že té naivity jsem si měl vzít víc. Smůla. Časy, kdy mě maminka vodila za ručičku, vařila, prala a nakupovala, jsou pryč. Jeden poznatek ale mám. Chceš zhubnout? Odstěhuj se! Sedím v pokoji, popíjím a kouřím i přes to, že před pár dny jsem tvrdil, že pít už nebudu a v pokoji si nikdy nezapálím.

Těšil jsem se. Těšil jsem se, jak budu v Praze poznávat nové a nové lidi. Skutečnost je ale taková, že pokud se chceš sejít, musíš přes celou Prahu. Randit tady je těžké. Kluci jsou drzí, arogantní a líní. Pár lidí by řeklo: „Kubí, tam zapadneš.“

Někdy mám chuť dát si na hlavu šátek, na oči lenonky, do pusy cigáro a žvýkačku a vyrazit vstříc velkoměstu, vymetat kluby jeden po druhém a lámat klukům srdce na počkání. Jestli si mám vysnít dokonalého partnera, byl by dva metry vysoký, měl by černé vlasy, krátko střižené, tmavé pronikavé oči, potetovaný, ale VESMÍRNĚ hodný a charismatický. Ale bohužel nejsme ve filmu Osudová přitažlivost a nikdy nevíme, kdo nás okouzlí.

Nelituju. Nelituju žádné hádky, žádné chyby, žádného maléru, žádného zlomeného srdce, žádné slzy a hlavně žádného rozhodnutí.

 

PS: Mé by si před lety zasloužilo facku …  

6 Comment

  1. Pěkný článek, vnímám to dost podobně. Přesto si myslím, že jednoho dne se to zlomí. 😉 🙂

    1. RŮŽOVOVLASEJ says: Odpovědět

      Vše se jednoho dne zlomí nebo prostě změní 😛
      Děkuji Jáchyme ♥

  2. Ahoj, chápu tvoje pocity (alespoň z části). Jsem stejný snílek jako ty a pořádně to bolí, když svůj sen nedostanu okamžitě, minimálně za hodinu. Ale osobně si myslím, že když budeš tvrdě makat, překousneš to špatné a budeš i dál snít ve velkým měřítku, tak se ti to splní. HLAVNĚ SE NEZASTAVUJ! 🙂

    Prahu na jednu stranu miluju a na druhou nesnáším. Je to tam na mě až moc hektický a takový divný.

    A co se týče vztahů? Myslím, že s chováním to bude čím dál horší, ale taky se najde někdo, kdo ti bude sedět.

    1. RŮŽOVOVLASEJ says: Odpovědět

      Ahoj Terko,
      k tomu “minimálně za hodinu” – Také jsem byl takový, že všechno musím mít hned. Vlastně v některých věcech to stále platí. Čím starší jsem (bohužel) začínám si uvědomovat, že je důležité počkat a vytrvat. Tedy “minimálně za hodinu” se snažím eliminovat. Přeci jen “Kdo si počká, ten se dočká.”
      K té Praze, mám to stejně. Miluju Prahu a jindy zase nesnáším. Někdy mi to množství tváří leze krkem, jindy si to zase užívám. Na Prahu občas nadávám ale miluju ji. Je to jediná láska na celej život. ( tedy zatím) ♥

  3. Já naštěstí bydlím v Praze od narození, takže jsem si “růžové brýle” sundala už dávno.

    1. RŮŽOVOVLASEJ says: Odpovědět

      Tak znovu nasadit 😛