PRAGUE PRIDE

Dnešní den začal jako každý jiný. Budíček ve 14:41 hod., pravidelná kontrola “ranních” notifikací na telefonu, čtení pozitivních komentářů a kontrola emailů, kdyby se mnou zase chtěla spolupracovat nějaká televize. Kafe, cigáro, hajzl. Znáš to. Klasické “ráno”. K mojí smůle nepřišel žádný email ohledně lukrativní spolupráce. Jen zpráva od mé spolubydlící Jany, která žadonila, abych s ní šel na Prague Pride. „Zapomeň!” Jednoduchá odpověď bez zbytečného přemýšlení. Na “Pridu” jsem v životě nebyl a nehodlám na tom nic měnit. Už dávno nejsme vnímáni jako mimozemšťani. O naší existenci se ví. Lidé vědí, že se mezi nimi pohybujeme, vědí i o lesbách, bisexuálech, a dokonce i o lidech, co jsou na vysavače!

Janě má prostá odpověď nestačila a vytáhla na mě svůj rozchod se svojí přítelkyní. Dobrá podpásovka. Teď musím jít, jinak by si myslela, že nemám srdce. Jelikož jsem s tím nepočítal, znamenalo to dobarvit si vlasy, nastříkat se samoopalovákem, oholit se (pro jistotu) a vymyslet, co na sebe. To byla ta nejtěžší část. Když jsem se vracel do Prahy, nevzal jsem si všechno oblečení, ale jen pár vybraných kousků. Jelikož se jde na největší sešlost pohrdavých pohledů, muselo být vše dokonalé! Logicky jsem tedy nemohl dorazit v něčem, v čem už mě někdo viděl. Musel jsem improvizovat. Rozhodl jsem se k odvážnému kroku, a to roztrhat jedny ze svých pěti džín! To znamenalo, že pokud se to nepovede, budu o kalhoty chudší. Jelikož se ale bloggerský život bohužel až moc podobá tomu studentskému, tak jsem si tohle nemohl dovolit. Vzal jsem rovnou své oblíbené černé džíny a dal se do tvoření. Nedopadlo to nejhůř, ale mohlo to být lepší. Když už jsem měl kalhoty hotové, přemýšlel jsem, co k tomu. Bílé tílko a na to “mikino-křivák”. Jelikož je tílko čistě bílé, napadlo mě si na něj napsat “Make Love Not War”. Ale ještě, než jsem stačil vytáhnout fix na textil, jsem si řekl, že by to byl stejný kýč jako Helena Vondráčková v LGBT komunitě.

Před pátou jsme s Janou vyrazili na Střelák, o kterém jsme si jako správní členové LGBT komunity mysleli, že se akce bude konat na něm. Už cestou tam jsem byl nešťastný, že jdu na Pride, a to tak, že jsem dokola opakoval Janě, že ji plesknu za to, že mě donutila jít. S opakováním jsem přestal v momentě, kdy se Jana začala tvářit tak, že pokud to nepřestanu říkat, uvalí ona mě. Je vážně dobrá!

Po příchodu na Střelák jsme byli nemile překvapeni (tedy já mile, ale ona ne), že tam skoro nikdo nebyl. Čas na brko, aby to byla větší prdel. Koupili jsme si pivo u “barmana”, kterej byl víc sjetej než já, a vydali jsme se hledat vhodnou lavičku na pozorování “širokého” okolí. Když už jsem tady, tak ten bizár chci vidět z první řady. Po pár minutách to tam začalo teplat, scházelo se víc a víc buzniček. Usoudili jsme, že jsme tam tedy správně. Abych si zkrátil čekání na kočovný cirkus, začal jsem se prohlížet (to dělám rád), načež jsme si všiml, že mám růžové nehty od barvy na vlasy a žluté prsty, jako bych dělal na tabákové plantáži (samoopalovák). Výborně, daří se mi zapadnout. Zachoval jsem chladnou hlavu a hned jsem to vyfotil na Instagram pro případ, kdyby mě oslovil můj budoucí partner. Není nic horšího na chlapovi než špinavé a zanedbané nehty. Chlap může být sebekrásnější, ale když má zanedbané nehty, je jasné, že to nemá budoucnost. Chlap, který se nedokáže postarat o nehty? Halooo, tady Tvoje budoucnost! Když jsem se dostatečně vynadíval, začal jsem pozorovat chlapy okolo. Při pohledu na nahého fotbalistu s míčem v rozkroku jsem si začal nadávat. Tohle bylo už druhé “skoro” péro, co mi uteklo! Předchozí den jsem si nevšiml, že na zastávce hned vedle mě čůrá fajn kluk, a teď nepostřehnu, že se přímo naproti mně vyslékal fotbalista?! Jana mě upozornila na blížícího se borce se psem. Zbystřil jsem. Vypadal docela dobře, někoho mi připomínal, ale už nevím koho. Byl normálního vzrůstu, postava dobrá – nebyl povadlej, ale ani nabušenej. A pes? Jasný gay! Kdo jde v den Pridu venčit psa přímo do srdce dění?

Pes – snadný způsob, jak navázat konverzaci!

„Jé, ten čokl je krásnej!”

„Ooo, děkuji, ale ty jsi krásnější.”

„Ale nekecej.”

„Myslím to vážně, nechtěl bys někam vyrazit? ”

A i přesto, že tě právě porovnával se psem, budeš souhlasit. Snadný, že? Já bych se taky chytil, ale to by toho psa ke mně musel pustit! Což se ale nestalo, tak jsem se rozhodl jít svému štěstí naproti. Nenápadně jsem ho sledoval! Vydal se směrem k druhému parku, kde byl skákací hrad a hromada dětí. V tom jsem se zařekl, že ho musím dohnat minimálně proto, abych mu řekl, ať tam nechodí. Jak by vypadal muž středního věku s velkým psem mezi hromadou dětí? Dost blbě! Pronásledování skončilo ve chvíli, kdy vstoupil na “kinderparty”, chytl nějakou ženskou za ruku, dal jí pusu a do hloučku křičících dětí zavolal: „Šimone! Jdeme!” Jo, Šimone, kdybys věděl, co vše jsem zamýšlel s tvým taťkou.

Byl čas na další brko. Konečně nás napadlo mrknout na net, kde se teda v rámci Pridu něco koná. K našemu překvapení se akce nekonala na Střeláku, ale na Letné. Jen co to Jana přečetla nahlas, začal jsem naříkat, že ne, že už to stačí, ať jedeme domů. Ne, trvala na svém. Zatraceně, ona je fakt dobrá!

Už v tramvaji mi bylo jasné, že ten kluk pijící kávu ze Starbucksu jede také na Pride. Známka toho, že jdeme tentokrát dobře. Jen co jsme dorazili na místo, spatřil jsem celou přehlídku výstřednosti na vlastní oči – od kluků, kteří vykoupili Sephoru, až po podivné kostýmy.  Hned mě praštil do ksichtu pohled na staršího pána v leopardí vestičce, kloboučku a “džínových” plavkách, které byly velice nevkusně srolované.

Opět čas na další brko. Mezi brkem a pivem si Jana potřebovala odskočit. To znamenalo stát v řadě s milionem kluků a holek na pár “kadibudek”. Bylo mi to dost nepříjemné. Jana se v “kadibudce” zamkla jen na půl. Jelikož už jsem byl pod “parou”, chytl jsem záchvat smíchu při myšlence, že se jí pod vlivem větru otevřou dveře, a všichni tak uvidíme čůrající Janu. Žádný trapas se nekonal, tak jsem usoudil, že se taky zvládnu vyčůrat. Pořádně jsem zkontroloval, zda jsem bezpečně zamknut, a vrhl jsem se na vykonání potřeby. V “kadibudce” bylo i malé zrcátko, díky kterému jsem si všiml, že mám obličej flekatý jako Cruella de Vil kožich. Výsledek samoopalováku se projevuje za 2–3 hodiny po jeho nanesení. Opět, paráda! Jednou chceš vypadat jako Beyoncé a nepovede se to.

S Janou jsme se prošli o kousek dál, abychom toho viděli co nejvíc. Tentokrát můj pohled padl na skupinku lidí, kteří přihlíželi, jak se chudák moderátor snaží natočit reportáž a nějaké pompézní hovado mu neustále ukazuje do kamery fakáče a pózy stylu “mrdám tě”. Aby toho moderátor neměl málo, ještě se mu před kamerou stačila projít slečna, která dělala, že telefonuje a kameru “nevidí”. Samozřejmě se do ní nezapomněla usmát. To už vám nestačí srát se do televize přes Barrandov? Teď už i reportáže? Když jsem byl dostatečně znechucen chováním “hovada” (jinak mu říkat nebudu!), odvrátil jsem pohled, který přistál na modrém batohu. Stejný batoh měl i “workoholik” z Vyšehradu. A byl to on! Kluk, který mě tahal ven, ale ještě předtím, než jsme se měli sejít, mě poprosil, zda bych si mohl obarvit vlasy na své přírodní, jelikož je nerad středem pozornosti. Po tom, co jsem to odmítl, se na pár hodin odmlčel a pak napsal další debilitu ve stylu, že bych se do něj mohl zamilovat a obarvit si tak ty vlasy. Chlapec znovu neuspěl. Nakonec mi poslal foto bez kšiltovky – prostě mi chtěl ukázat, že je plešatý – s otázkou, jestli stále chci jít ven. Jelikož to bylo po hádce s “panem Partnerem”, šel jsem. Původní plán měl být Náplavka, pivo a pokec. Místo toho se šlo na Vyšehrad, kde jsem několikrát slyšel: „A tady skočila ta Libuše.“ Když chlapce přestal bavit výklad o Libuši, rozhodl se, že si sedne na lavičku, vytáhne notebook a začne pracovat. Už předtím tvrdil, že je workoholik, ale tohle jsem opravdu nečekal. Když jsme se zeptal, co dělá, odpověděl mi, že brigádně prodává zájezdy. Asi si dokážete představit, jak jsem musel dusit smích. Po půl hodině, kdy tedy “dopracoval”, jsme šli konečně na tu Náplavku. K mému překvapení jsme ji jen prošli, pokládal mi otázky typu: „A to je co za stránku na tvém Instagramu?”, „Blog? To jsi jako celebrita? O čem píšeš?“ apod. To už byla konečná i pro mě. Náplavku jsme prošli celou, kdy mi na jejím konci řekl, že už půjde domů a že si napíšeme. A napsal, tahal mě na další rande. Opravdu nechápu, co si myslel.

Když jsem zjistil, že je to, on začal jsme dělat přesně to, co slečna před kamerou. Prostě dělat, že ho nevidím. Samozřejmě jsem to nezapomněl sdílet s Janou, načež jsem vypil celé pivo, abych měl důvod odejít a koupit si další. Když jsem čekal ve frontě, prošla kolem další známá tvář. Jeden kluk, který taky píše blog. Jednou jsem s ním šel ven a hned se do mě pustil za to, jak píšu a o čem píšu. Nevšiml si mě. Asi dokážu být neviditelný, když chci. Nebo nechtěl vidět. Jana navrhla, že můžeme najít stánek s merchem, že si chce něco odnést domů. Já jen protočil oči v sloup a následoval ji. Jelikož se mi nechtělo přehrabovat se ve věcech s duhou mezi miliónem dalších buzen, stoupl jsme si bokem ke křoví a čekal na spolubydlící. Jelikož mi bylo nepříjemné, jak na mě všichni čumí, lišácky jsem se otočil zády a dělal, že hledím do telefonu. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, jak na druhé straně toho samého křoví stojí Josef. Jelikož mě viděl, nemohl jsem se jen tak otočit. Dělal jsem, jakože se dívám ZA NĚJ a jeho prostě nevidím. Pomaličku a “nepozorovaně” jsem vracel zrak ke svému telefonu. A zase jsem se otočil ke stánku s merchem. V periferním vidění jsem postřehl, jak jde směrem ke mně. To už jsem panikařil. Dal jsem se do kroku směr Jana, chytl ji za ruku a řekl, ať si tu vlajku koupí hned, nebo že se pro ni vrátíme, ale teď musíme jít. Při zdrhání jsem potkal i svého bývalého šéfa, o kterém jsme všichni věděli, že je teplej, ale nikdo to neřekl nahlas. Prostě takový Carda Retarda. „Tak co, Sporťáku? Už máš chlapa?” Tímhle Tě zdravím, Tome!

To, že jsem potkal bývalého šéfa, pro mě byla konečná. S Janou jsme se domluvili, že někde bokem dopijeme pivo a pojedeme domů.

Když jsem s Janou stál kousek od stage, přišli za námi kluci. Konečně tváře, které jsem rád viděl. Ale jelikož už jsme každý měli svůj svět, komunikace vázla. Zanedlouho se k nám přidal jejich kamarád, kluci mi ho chtěli představit, ale on jen suše odvětil: „Já vím, kdo to je.” Měl stejný výraz na tváři jako tehdy ten kluk v buzinci, když zjistil, že já jsem Růžovovlasej. Pohrdavej. Když se kluci loučili, jeden se ke mně naklonil, aby mě přátelsky objal, a já mu dal na tvář pusu, což už bylo mega divný a trapný. Chvilku jsem seděl s Janou, která odmítala jít domů, protože si konečně (hurá) vyhlídla nějakou kočku. Dohadoval jsem se s ní o to, že pokud nepůjde za tou holkou, jedeme domů! Začal nás u toho “spamovat” nějakej podivín s cedulí, na které stálo “Stát mi sebral dům”. Byl otravnější než reklama na Youtube. Když jsem si ho prohlížel, uvědomil jsem si, že vypadá stejně jako já. Potrhané kalhoty, flekatý ksicht a žluté nehty. Což byla poslední kapka.

Jana tam nakonec zůstala a já šel domů sám. Aspoň ta si “lízla” (jestli víš, jak to myslím 😉 ).

4 Comment

  1. Ranní rutině říkal jeden učitel na univerzitě tři ká – kafíčko, kouřeníčko, kakáníčko 😀 tím jsem teda úplně zabila svůj kometař. Nicméně děkuji za super článek 🙂

    1. RŮŽOVOVLASEJ says: Odpovědět

      “3 Ká” 😀 – tohle by mě v životě nenapadlo 😀
      Já Děkuji :))

  2. Moc pěkný a pohodový článek 🙂

    1. RŮŽOVOVLASEJ says: Odpovědět

      Děkuji ♥