KONEC.

Už od útlého dětství mě děsilo, jak jsou lidé málo ambiciozní a jak málo jim stačí. Na základě toho jsem se naučil dávat najevo svá přání, nepodporoval jsem průměrnost a vždy jsem věděl, kdo jsem a znal jsem svoji cenu, která převyšovala ostatní.

Tyhle poznatky jsem získal už jako prvňáček. Mé ambice se poprvé projevily ve škole, kdy jsme na vánoční besídku nacvičovali “divadelní” představení “O Šípkové Růžence”. Všechny holky chtěly hrát Růženku a já taky, zatím co ostatní kluci se prali o to, kdo z nich bude hrát strom. Tehdy mi došlo, že jako strom to nikdo daleko nedotáhne. Roli jsem samozřejmě nedostal, ale pár dnů jsem přemýšlel, jak všem holkám zlomit ruku. Věděl jsem, že díky síle své osobnosti dosáhnu úspěchu i bez Růženky. Ale víly kmotřičky nad mou postýlkou musely umřít nebo se prostě nedostavily, protože jako dospělý jsem byl vržen do děsivé střední třídy naší společnosti.   

Život plný omezení, která se mi vůbec nelíbí. Člověk si zvykne, já ale ne. Fakt, že místo osobního řidiče mám Opencard, prince mi nahrazuje moje levačka, zámek je ve skutečnosti podkrovní pokoj a místo dvorního šaška koukám na youtube je absolutně nepřípustný. Aby toho nebylo málo, skočil jsem na ten největší podfuk všech dob, kterým je práce! Nevím, kolik z vás to zná, ale já ano. Práce se definuje jako poslední zoufalý pokus, jak sehnat peníze. Tohle je ale pouze definice, v praxi to vypadá jinak.

Běžný pracovní den řádného občana České republiky vypadá následovně. Budíček okolo páté hodiny ranní. Na šestou hodinu musíš být v zaměstnání, kde dvě hodiny před otevírací dobou připravuješ obchod do chodu. Celej den lítáš jak kretén tam a zpět, posloucháš tlustou šéfovou, která rozdává pokyny, zatím co sedí u počítače a čte si statusy na Facebooku. Po dvanácti hodinách, kdy jsi unavený, smradlavý a hladový, jdeš do obchodu, kde si koupíš jídlo. Doplazíš se domů, osprchuješ se, nachystáš si jídlo a padneš únavou. Ráno zase od začátku. Takhle to jde celej týden, protože tvého zaměstnavatele nezajímá, že podle zákona můžeš pracovat maximálně pět dní v kuse a když ho to zajímá, po pěti dnech dostaneš jeden den volna, který celý prospíš a dalších pět dní chodíš do práce, a to vše za minimální mzdu.

Tohle naštěstí není můj případ. Já do práce chodím na dvanáctou a z toho do půl jedenácté spím. Chodím pravidelně pozdě a zatím je mi to tolerováno. To ale nemění nic na tom, že z práce chodím vyčerpaný a občas i bez nálady, nestíhám randit a celkově mi umírá společenský život. Večery trávím online na iBku, kde se bavím čtením anotací profilů.

Dokonce jsem omezil svoji aktivitu na Instagramu. Pokaždé, když na něj vlezu, jsem v depresi, když vidím, jak žijí ostatní, Kim Kardashian ukazuje nové kousky svého šatníku, Paris Hiltonová si užívá v Las Vegas a Rihanna sedí v první řadě na modní přehlídce.

A já jsem snad jediný na světě, kdo pracuje.

Jednoho nudného večera stráveného na iBku s flaškou Bohemky mi napsal sympatický kluk. Vypadal obyčejně, bez jakéhokoliv náznaku zájmu o módu a trendy. Z neznámého důvodu mi to imponovalo.

Naštěstí pocit osvícení se může dostavit kdykoliv, a já se tak rozhodl, že končím. Končím s nudným životem průměrného Čecha! Sednu zpátky na koně, začnu opět randit a nenechám se zastrašit únavou z pracovního procesu.

I když jsem po pár dnech psaní poznal, že jako potencionální partner není vůbec lukrativní, s návrhem jít na rande jsem souhlasil. Rande ale za dva dny zrušil kvůli barvě mých vlasů s tím, že nemá rád růžovou a je nerad středem pozornosti. Tím, komunikace skončila. Pár dní na to opět napsal, čemuž se nedivím, a na rande se skutečně šlo.

Byl starší než já a byl to umělec. Chápej jako živnostník, kterému to moc nejde. Navíc jeho myšlenkové pochody byly hodny vesnice, což jsme si odůvodnil tím, že bydlí někde v Počernicích.

Domluvili jsme se, že půjdeme ven hned, jak skončím v práci, u které mě čekal. Když jsem se s ním potkal, dostal jsem na přivítanou kytku ve formě jointu. Bylo to pozorné a udělalo mi to radost. Kdo jako dárek dostane jointa? Nicméně “borec” měl na sobě, vytahané sportovní kalhoty, sportovní šusťákovou bundu s dírou, čepici a na ní ještě kapuci. Jelikož jsem ten den měl schůzku ohledně spolupráce, kde bylo třeba formálnější oblečení, vytáhl jsem ze skříně Versaceho a košili. Tím mezi námi vznikl první kontrastní rozdíl.

Neměli jsme žádný plán, tak jsme se dohodli, že najdeme nějakou hospodu, do které zalezeme. Jednu jsme míjeli, ale když jsem na ni upozornil, dostalo se mi odpovědi: “Tam ne, jakmile stojí pivo víc jak 40,-, tak mi nechutná.” Navrhl, že se můžeme projít, dát si brko a najít jinou hospodu. Plán mi byl sympatický. Našli jsme si zvláštní feťácké místo někde u kolejiště a zahulili si, všude po zemi se váleli použité injekční stříkačky, na zdech grafitty a okolo rozpadlé budovy. Místo pro první rande jako stvořené. Zatím co jsme hulili, povídali jsme si o různých věcech, třeba o tom, že má kapelu, aparaturu převáží na půjčeném vozíku, jelikož nemá dodávku, spí do pozdního odpoledne a že se mu nelíbí pracovní systém. S tím jsem souhlasil. Následně vytáhl telefon s tím, že si musí napsat.

Zůstal jsem na něj zaraženě hledět. Nebylo to ale kvůli tomu, že si musí napsat.

“Nefunguje mi displej. Tak musím psát takhle.” Začal jsem se smát. “To vážně?”. K jeho telefonu totiž byla připojená počítačová myš, kterou telefon ovládal. Položil si myš na koleno a začal psát. S úžasem jsem na něj hleděl a zeptal se, zda mi takhle psal po cestě. Odpověděl, že ano. Začal jsem se smát znovu. Za to už mohla tráva a představa, že sedí v metru a píše mi zprávu pomocí počítačové myši.

Pokračovali jsme v naší cestě, dělali kraviny, škádlili se, dělili jsme se o cigáro a já měl pocit spokojenosti a klidu. Došli jsme do nějakého parku. Ten park jsme poznal. Poprvé jsem tam byl s panem Partnerem. Ten večer pro mě přijel s více jak hodinovým zpožděním a já byl naštvaný, ale roztál jsem hned po tom, co mi dal pusu. Tehdy bylo léto, naše druhé rande, kdy mě vzal do toho parku, minule tady bylo plno lidí, teď ani noha. Tehdy jsme seděli na lavičce s výhledem na noční Prahu, já pil pivo a on nějaké nealko, jelikož řídil. Ten večer mě vzal poprvé za ruku.

Z myšlenek na pana Partnera mě vytrhla otázka, zda vím, co je za těmi dveřmi, kolem kterých jsme zrovna procházeli. Velká brána s kovovými dveřmi, které byly uzamčeny bytelným zámkem.

“Cože?” zeptal jsem se, abych získal čas dát se dohromady.

“Víš, co je za těmi dveřmi?”

Samozřejmě jsem to nevěděl, tak jsem i odpověděl. Tím spustil vyprávění o nějakých katakombách a podzemních uličkách. Vyprávěl to s takovým nadšením, až se mi z toho udělalo zle, polil mě pocit úzkosti z toho těsněného prostoru a vzpomínek na pana Partnera. Poprosil jsem ho, jestli by toho nechal, že mi nedělá příjemně to poslouchat. Což nebylo myšleno nijak zle, jen jsem z toho vyprávění měl pocit klaustrofobie, kterou ve skutečnosti nemám. Evidentně to byl dobrý matroš nebo za to mohl pan Partner? Nevím.

Když nemluvil o katakombách, mluvil velice nesměle o tom, jak je tenhle park neřestný a lidé tady často provozují sex. Pobavilo mě, jak opatrně a slušně to řekl.

“Já za to jednou dostal pokutu.”

Podle výrazu jsem poznal, že ho tahle informace vykolejila. Nevím, jak se to povedlo, ale od sexu v parku jsem se dostali k diskuzi, kdo z nás dvou je zlejší. Spočívalo to v tom, že jsme na sebe práskli, co nejkrutějšího jsme v životě udělali. Já s pokusem o vraždu vyhrál. On jen přejel kočku.

Po zvrácené debatě přišla řeč na líbání, kdy jsem prohlásil, že jsem ve stavu kdy nejsem schopný se líbat, jelikož mám strašné sucho v puse a drhlo by to. Na úkor toho jsme se rozhodli, že půjdeme koupit pití. Jen co jsme se dostali zpět mezi lidi, všiml jsem si, že chytl paranoidní stav. Byl nesvůj, neustále se otáčel a byl ze všeho vylekaný. Našli jsme nějakou večerku, kde jsem chtěl koupit pití, ale zastavil mě se slovy, že tam nepůjdeme, protože je to tam drahé. Odpověděl jsem, že tu vodu koupím.

Nakonec jsme zašli do Mekáče na kafe se zmrzlinou. On objednal, já platil. Na tom světle jsem si všiml, že má srostlé obočí. Začalo mě to iritovat a nemohl jsem od toho odtrhnout oči. Když jsme se posadili, sundal si čepici a mě do očí praštilo další překvapení v podobě mastných vlasů. Opět jsme si povídali, když navrhl, že někdy můžeme někam na výlet. Odkýval jsem to a mlčky si vychutnával kávu se zmrzlinou. Dodal, že budeme muset s výletem počkat, protože teď nemá peníze na naftu. Tohle jsem zcela ignoroval a všiml si, že je zase nervozní. Furt něco dělal s rukama, červenal se, upravoval si pramínek mastných vlasů za ucho a já nevěděl, na co dřív koukat. Můj pohled pendloval mezi obočím a mastnými vlasy. Nastalo trapné ticho, tak jsem ho vyzval, aby mi řekl nějaký vtip. Po chvilce přemýšlení spustil. “Vtipné bude, až se budeme loučit a budeme se domlouvat, ke komu půjdeme. Ke mně to nejde, já tam mám rodiče. A u tebe to nepůjde protože nevím proč. Tak půjdeme domů každý sám.” Díval jsem se na jeho obočí, zatímco jsem zpracovával informaci o rodičích. Když jsem uznal, že je vhodné něco říct, zmohl jsem se na prosté: “To má být vtip? To je realita.” Opět jsem ho vykolejil. Zamyslel se a snažil se mi vysvětlit, že to popletl. Chtěl tím říct, že vtipné by bylo, kdybych s ním domů odešel. Doplnil to větou, že každý chlap by byl nejšťastnější kdybych šel. „Pane Bože“ pomyslel jsem si. chodím do práce! Nejsem schopný sexu! Tohle jsem samozřejmě neřekl nahlas. Místo toho jsem mu vysvětlil, že dnes s ním domů opravdu neodejdu a že možná “příště”, což v mém podání vyznělo, jako bych dal každému. Na úkor toho, jak blbě jsme pronesl svoji dobře myšlenou větu, si nás všiml vedlejší stůl, kde seděli turisti. Šel jsem se vyčůrat a když jsem se vrátil, “borec” byl dost nasraný. Když jsem se zeptal, co se děje, řekl, že si o nás vedlejší stůl povídá. To jsem odkýval se slovy: „A co jako?“

Trval na tom, že musíme odejít. Nevím, jestli ho vytočilo to, že o nás mluví, nebo to, že si mysleli, že neumí anglicky, páč z jeho úst zazněly obě možnosti. Venku, jsem dostal přednášku o tom, jak je nerad středem pozornosti a že nemá rád, když si o něm lidi myslí, že je gay, kdy mi taky mezi řečí řekl, že na mně to jde moc poznat. K tomu dodal, že kdybych trochu přibral tak bych byl TOP, což mi nahrálo na smeč.

“Sorry, že nebydlím u maminky.”  

Urazil se.

Když jsme došli na Anděl, nastalo trapné loučení, trapnější než jeho “vtip”.  Hlavou se přiblížil k mému obličeji, jako by mi chtěl dát pusu, do toho začal kroutit krkem jako holub a poskakovat, jako by se mu chtělo čůrat. Přemýšlel jsem, co je to za prapodivný signál. Prvně dostanu přednášku o tom, jak je nerad gay, a teď mi sere svůj obličej k mému?

Abych neudělal něco, co by mu bylo nepříjemné, rozloučil jsem se pouhým: “Ahoj.”

Rozběhl se, aby stihl poslední metro, a já mu poslal sebejistou zprávu: “Moc dobře jsem věděl, co jsi chtěl.” čímž jsem si vysloužil hození do ignoru.

Druhý den, někdy večer mi napsal zprávu, že z toho večera byl rozčarovaný až nasraný. Následovala další zpráva, ve které mi říkal, že by mě nevystál. Následovala další zpráva, že ho to mrzí, že z toho mohlo bejt další setkání, ale že si to po včerejšku nedovede představit.

Usoudil jsem, že nejlepší bude pustit si porno a nechat to být.  Nakonec jsem se zasekl u filmu Zkrocená hora a pobrečel jsem si. Nebylo to kvůli filmu, ale kvůli tomu, že se mi líbila představa, že jedu k němu, uděláme si romantický večer a já mu při té příležitosti vytrhám tu “čtyřproudovku” z ksichtu.

5 Comment

  1. Hurá, nový článek! Díky za něj :)! P.S. Tenhle borec byl psycho.

    1. RŮŽOVOVLASEJ says: Odpovědět

      Alespoň to byla sranda 😀

  2. Co by na to asi řekl ten kluk, o kterým se v článku píše??

    1. RŮŽOVOVLASEJ says: Odpovědět

      Ahoj Búno, co by řekl? No, řekl, že je rád, že je pro mě takovou inspirací. Taky řekl, že si nerad trhá obočí a že má v šatníku lepší kousky. Řekl, že musí donutit pár lidí, aby si článek přečetli, a taky, že už nebude hulit na rande. Taky mě opravil, že tehdy večer jsme mohli k němu a zakončil to pozváním na druhé kolo. Takže, toho moc neřekl. 😉

  3. S politováním musím přiznat, že toho kluka znám a jsem rád, že někdo naprosto přesně vystihl totéžné pocity, jaké jsem měl i já. Na tento článek mě přivedl známý, jinak bych si té spojitosti asi nevšiml. “Známému” musím poděkovat, poněvadž píšeš výborně! Takhle jsem se nepobavil, už dlouho! Díky!