JSEM RŮŽOVOVLASEJ

Abych tak nějak začal, kdo vlastně jsem. Nechce se mi psát obyčejné Ahoj! Já jsem Roman. Jsem
z Prahy a podobné hovadiny, které stejně nikoho nezajímají a blogeři jsou u vytržení z toho, že se jim povedlo napsat tak ‘‘duchaplný’’ about, který stejně čtou pouze nýmandi, co nemají vlastní život,
a tak se kochají životem jiných.

Jmenuji se Roman, je to velice mužné jméno. Spousta z vás si pod ním představí urostlého chlapa
v kárované košili, modrých džínsech a napumpovaným rozkrokem, stažených hnědým opaskem, který v nějaké Horní dolní seká dřevo a pot si utírá do vyhrnutého rukávu  košile. Být totiž vesan, tak už mám tři děcka s Mařenou od vedle, hypotéku a do práce lozím jen proto, abych měl z čeho platit alimenty na ty tři haranty, ještě z doby, kdy mi bylo škoda utratit šedesát kaček za šprcku. Mojí největší náplní volného času by bylo vysedávání v hospodě s chlapama, rozebírajíc, jak je život mizernej. Kdo, koho naposledy klátil a zda mu nějaká Jiřina dá, za krabku cigaret, když u ní zazvoní.

(Tohle všechno soudím podle Facebookových profilů svých spolužáků.)

Přestože mám napumpovanej rozkrok, málo koho napadne, že Roman může bejt hubenej měšták s růžovejma vlasama, vždy  skvěle padnoucím outfitem a nejnovějším iPhonem v ruce. Ten iPhone tak zásadní není, protože doba‚ ‘‘Kdo má iPhone je IN‘‘ už je dávno pryč a dnes má iPhone kdejaká pošťačka v oný Horní dolní. Podle toho taky pak vypadá Instagram a hashtag #ELITEMODELS ,kde jako nejnovější příspěvek vyskočí Mařena, pózující někde na poli, hned vedle traktoru s popiskem TOP MODEL a CZECH GIRL. S tím ale drží ruku v ruce 40-ti letá buzna s hastagem #GAYTEEN. Jakože, když dám #gayteen, tak chci koukat na gayteen a ne na čtyřicetiletou buznu! Pánové, dává to smysl?

Jsem Moravák, který se rozhodl, že emigruje do našeho hlavního města. V Praze jsem 5 let, tedy od svých 18-ti, Praha mě tehdy nalákala na velký neonový nápis ‘‘Hele vole! Mrdat.‘‘ Tenkrát jsem ještě nevěděl, že ona vyjebe se mnou.

Troufám si říct, že jsem mužný, ale s prvky ženských vlastností, tím nechci říct, že mám větší pánevní dno, nebo tak něco. Ale k mému znamení prostě nějaké ženské vlastnosti patří, jako třeba pořádek, dokonalost a detaily.

Živím se jako digitální nomád, což znamená, že do práce nechodím. Své ‘‘těžce‘‘ vydělané peníze sypu do oblečení a kulturního života. Hlavní náplní mého volného času je právě nakupování a randění s klukama. Občas se, ale stane, že z toho kluka cítíš ‘‘once upon a time not long ago i was a hoe.‘‘ To jsou takový ti buzíci, kteří jsou zasekaní v roce 2005, stále nosí uplácnutou patku, upnuté sportovní oblečení, těsný řetízek kolem krku a na rameni rádoby koženou CONVERSE tašku, která se tehdy nosila. Mají piercing, nejlépe v jazyku nebo rtu. Na diskotéce se olizují s každým, což je velice nehygienické a nechutné.

Často jsou z Olomouce.

Praha na tom není o moc líp. Tady každý nosí make-up. Nikdy nevíš, jestli je hetero nebo gay. Když stojíš ve frontě v obchodě, kde je upravený kluk se silnou vrstvou make-upu, velice špatně rozetřenou, víš, že je gay jak taška. Potom se, stejně divíš, že máš vymlácený přední zub.

To, že jsem buzík, vím asi od 15-ti, kdy jsem v těláku čuměl na kluky, jaký mají péra. Jasně mohlo mi to dojít už tehdy, kdy jsem si jako malej hrál se sestřenkou na skupinu Black Milk. Ale víš, co se říká? Lepší pozdě než nikdy. Ono by se taky mohlo stát, že skončím jako ti padesátníci na iBku, co hledají dupačku se za zajíčkem, když manželka není doma.

Můj život je zajímavější a kulturnější než život nějakého vesana. (Tedy ono i to vysedávání v hospodě lze brát jako ‚‘‘kulturní‘‘ život, ale já byl vždy náročnější.)

A tohle jsem já ROMAN 😉

3 Comment

  1. Píšeš to sice dost drsně, ale pravdivě. Já jsem Pražák od narození(přes půl století). Já když byl mladý, 16- 18 let, tak se člověk s mojí orientací musel skrývat. Hodně lidí se i proto ženilo, aby nebyli “odlišní”. Holka, která nebyla ve dvaceti vdaná, tak se na ni koukalo jako na nějakou divnou, o to víc na vesnici. Praha přeci jen byla anonymnější. Měli jsme tu dva gay kluby: Téčko a Voka. Pokud tě tam někdo známý nedostal, tak tě tam nepustili a již tě měli v databázi. Neměli jsme iphony ani mobily. Měli jsme telefonní budky a někdo štastnější i telefon doma. Dali jsme si sraz pod vocasem, kdo tam nebyl, měl smůlu. I já měl svoje lásky, zklamání, vztek a dolézání. Z toho člověk vyroste. V 27 letech jsem poznal Pepču a jsme spolu dodnes, Bylo mi 51 letl.

    1. RŮŽOVOVLASEJ says: Odpovědět

      Ahoj, díky za komentář. Některé věci se nemění viz. “Sraz pod vocasem.” Já vyrůstal na vesnici, vím jak to tam chodilo a jak se právě dívalo na holky které ve dvaceti nemají děti nebo manžela. Když jsem já začínal s “buzerantstvím”, měl jsem doma pevnou linku, vytáčecí internet – který byl po 19hodině levnější a později i Nokii 3310. 😀

  2. Renata Kovacova says: Odpovědět

    Ahoj Romane .
    Na YouTube sleduji BBB . Bára ve svém jednom videu o tvém blogu mluvila a tak mi to nedalo a jsem zde . Tvůj úvod mne zaujal a těším se na přečtení všech tvých blogů.
    S pozdravem Renáta.