JOSEF, TĚHOTENSKÝ TEST A ZÁCHYTKA #3

Jednou za čas se všichni spolubydlící z baráku, sejdeme ve společné místnosti. Je to večer, kdy trávíme čas v teplácích, popíjíme, drbeme a mlsáme. O dnešní „seanci” vím už nějaký ten pátek. K mojí blbosti jsem to včera přehnal s alkoholem a nevyhnul se tak kocovině. I přes nepříjemný pocit v žaludku a třeštící hlavu jsem usoudil, že bude lepší, když se ukážu. Neukázat se – stal bych se terčem dnešního drbání. Jen co jsem se vrátil ze schůzky s Míšou, hodil jsem na sebe domácí oblečení a vydal se do oné místnosti. Jako vždy každý něco donesl, holky víno, kluci whisky, pan domácí svoji „vyhlášenou” slivovici kterou nikdo nechce pít, přesto všichni děláme, jak je skvělá a vychcaný Roman přinesl chipsy.

Zábava byla v plném proudu a jak jinak, pomlouvají se ti, kteří tu nejsou. Rád drbu a přesně tohle jsem potřeboval, soustředit se na něco jiného než na Míšu a Josefa. Byl jsem plný očekávání, co nového se nedozvím. Kromě pomlouvání, přišla řeč i na mimina. Lenky sestra totiž před pár měsíci porodila. Holky byly na větvi a já v prdeli! Rozuměl jsem pouze slovům prdel, prsa, kojení, sračka a plenka. Jejich debatu jsem absolutně nechápal a už vůbec jsem nevěděl proč jsou obě rozzářené, když se dívají na fotky toho sviště. Nevím proč a jak ale někdo vytáhl téma opruzeniny. Docela jsem se divil, že se těchto témat chytají i kluci. Když bylo dost na téma mimina a jejich opruzené zadečky začal jsem doufat v zajímavější téma, jenže Lenka zase začala o tom, jak je jejich mimino nejchytřejší a nejhezčí oproti jiným. Jistě to se totiž pozná v prvních měsících života.

Přísahám, že jsem o Míše nikomu neřekl, je tedy velká náhoda, že mluví zrovna o dětech. Je to snad znamení, že je Míša skutečně v tom? Znovu se mi vrátil ten nepříjemný pocit a plno otázek. Když bude Míša opravdu těhotná a já byl v době početí zhulený, bude mé dítě pošuk? Bude závislák? Jedno vím jistě, mé dítě nebude vesan! Bude to kluk nebo holka? Co potrat? Chci, aby šla na potrat? Z nějakého důvodu se mi tahle představa příčí. Co si myslím o potratu? Mít dítě je společenská sebevražda. Co bych to byl za buznu? Z myšlenek mě vytrhl spolubydlící, který konstatoval, že dnes zvláštně mlčím.

„Kocovina.” – odvětil jsem.

Na to nám všem pan domácí nalil panáka slivovice.

„Na Romanovu hladinku.”  

Nesnáším slivku, je buranská, vesanská a smrdí. Nemohl jsem odmítnout, no dobře mohl jsem, ale neudělal jsem to.

 

Konečně přišla řada na peprnější debatu, než jsou mimina. Orální sex! Jana pronesla „Děcka, zkusila jsem hluboké hrdlo a bylo to dobrý!” Lenka zase, že nikomu nemůže kouřit, protože je to odporné. Kluci se smáli a já tyhle hlášky rychle zapíjel vínem. Kdo dnes říká „hluboké hrdlo”? Je to deepthroat! A vůbec, co to dnes mají všichni za kecy? Jsem jen podrážděný? Nebo jsou skutečně dnes vypatlaní? Díky Bohu, že se stěhuju – už jen kvůli tomu že u sousedů někdo sušil nějakou vlajku. No, česká rozhodně nebyla. Bezpečnost je na prvním místě a jelikož neznám původ oné vlajky raději se odstěhuju – v případě nejhoršího, čí hlava by byla na kůlu jako první? No jistě, že moje. Jsem totiž růžovovlasá buzna, a to mluví samo za sebe.

Vtom mi přišla zpráva od Míši. Je zajímavé jak ti jedno slovo, věta nebo čin dokáže změnit celej život. To naštěstí není můj problém. Teprve teď pro mě mohla párty začít. Její zpráva říkala že test je negativní. Pro jistotu si udělá ještě jeden ráno. Přemýšlel jsem, jestli jí mám odpovědět nebo to nechat plavat. Nevydržel jsem to a napsal něco ve stylu, aby šla na gyndu, nechala si uměle vyvolat krámy a dál si vesele strkala tampon do pindy. Je jasné, že po tom všem, co se stalo ji jako správnej chlap, nebudu chtít vidět. Nebudu si hrát na hrdinu a dělat, že o nic nešlo. Pravdou je, že se mi neskutečně ulevilo.

Jak šel večer dál a já se opět opil, uvědomil jsem si, že bych měl zavolat ještě Josefovi. Chtěl jsem zabít dvě mouchy jednou ranou, po další várce alkoholu mi nebylo dobře. Tak jsem vyrazil ven projít se, rozchodit to a u toho zavolat Josefovi. Jelikož byla tma neřešil jsem, co mám na sobě. Vzal jsem si pouze telefon, cigára a klíče. Josefovi jsem zkoušel volat dvakrát, ale bez úspěchu. Venku bylo příjemně a já cítil, že mi chození na čerstvém vzduchu pomáhá. Neměl jsem žádný cíl cesty, tak jsem zapnul asi tu nejotravnější hru Pokémon Go. Ano, i já chytám pokémony. Cesta za pokémonem mě dovedla do čtvrti plné vil, toulal jsem se po neoplocených zahradách abych nějakého chytil. Po chvíli toulání jsem si sedl na lavičku, kde jsem ve hře nastavil nějakou kokotinu, která lákala pokémony ke mně. Když jsem se vydal opět na cestu najednou mi do ksichtu začala svítit baterka. Někdo ostrým hlasem zaburácel.

„Policie ČR! Občanský průkaz, prosím.”

Absolutně jsem nechápal, která bije. Přísahám, že jsem se nemotal a chodil jsem rovně! Nikomu jsem nic neudělal ani nic podobného.

„Nemám!” odvětil jsem.

Přiznám se, byl jsem trošičku drzý. Dvojce policistů konečně namířila baterku směrem k zemi. Celá debata se točila kolem toho, co tam dělám a proč nemám doklad totožnosti u sebe. Řekl jsem jim, jak se věci mají, načež jsem se dozvěděl, že je někdo zavolal s podezřením na zloděje. Začal jsem se smát a dohadovat se že jsem nic neudělal. Když mi položili otázku, kolik mi je odpověděl jsem popravdě.

„Třiadvacet” Na to se dostavil výsměch z jejich strany.

„To určitě! Máte dvě možnosti, buď nám ukážete průkaz nebo pojedete s námi. Požil jste alkohol?”

„Fajn, doklady mám doma. Bydlím tam a tam. S váma určitě nikam nepojedu. Jo, pil jsem.

Jsem totiž plnoletý!”

„To vám uvěříme až nám předložíte doklady.”

Mezitím jsem dostal ještě dýchnout, což mé kuřácké plíce stěží zvládly. Výsledek jsem nedostal. Vydal jsem se s nimi k jejich autu. Jeden z policistů zase pronesl.  

„Teď  jako děláte co? Tvrdil jste, že s námi nikam nepojedete. My pojedeme za vámi.”

To jako vážně? Já mám jít pěšky a oni za mnou pojedou? Bylo mi trapně. Po cestě jsem si zapálil, ze zvyku jsem hodil vajgl na zem a šlápl na něj. Najednou zase ostrý a protivný hlas

„To je za pět set.”

Protočil jsem oči a mlčky vajgl zvedl, nikde nebyl odpadkový koš tak jsem jej svíral v ruce celou cestu.

 

Když jsem se dostal k baráku a zavřel za sebou, hrál jsem si s myšlenkou, že už nevylezu. Jenže oni dostali geniální nápad, a to zapnout majáčky a jednou si výstražně houknout. Nezbylo mi nic jiného, než tedy ukázat občanku ať se jich už zbavím. Vylezl jsem tedy ven a předal občanský průkaz. Na to jeden z policajtů zase

„A kartička pojištěnce?”

„Na co zase kartičku pojištěnce? Chtěl jste občanku, tady je!”

„Dojděte i pro kartičku pojištěnce.”

To už jsem zaburácel i já, otočil jsem se a vrátil se. Když jsem zase vylezl, stála tam i sanitka. Hned u branky si mě převzal nějaký sanitář. Byl jsem tak zaražený, že jsem se nezmohl ani na pitomé „Co?” Posadil mě do sanitky, začal něco psát. Jeho poskok mi podal igelitový sáček s bílím kruhem, aby zůstal neustále otevřen. Zavřeli se dveře a jelo se.

„Kam jedeme?”

„Tam kde vám udělají dobře.”

„Co to znamená? Kde mám doklady? Kde jsou ti policajti? To oni vás zavolali?”

Najednou jsem na ně začal pálit jednu otázku za druhou. Borec byl ledově klidný, ignoroval mé otázky a pokládal své.

„Co jste pil? Jaké množství? Nějaké léky?”

„Kde jsou ty doklady? Já kvůli vám nebudu lítat po úřadech a vyřizovat doklady nové! To byl taky důvod, proč jsem si je nevzal ven!”

Už jsem byl fakt nasraný, vytáhl jsem telefon a snažil se dovolat Josefovi, tentokrát ne proto, abych zjistil, co mezi námi bylo, ale proto aby mi poradil, co mám dělat anebo mě z toho prostě dostal. Jestliže jsem s ním spal tak si zasloužím, aby mě z toho dostal! Jasně, Josef to opět nezvedl.

„Sráč!”

„Uklidněte se. Doklady mám já u sebe.”  Ani nezvedl hlavu a furt něco zapisoval.

Zanedlouho sanitka zastavila, otevřeli se dveře. Já přečetl velký nápis:

FAKULTNÍ NEMOCNICE MOTOL.

Oba sanitáři mě chytli jako bych byl blázen v kazajce a vedli mě dovnitř. Posadili mě na lavičku se slovy „Tady počkejte, hned si vás převezmou.” jako bych byl nějaké zboží. Jeden mi podával doklady, neřekl jsem nic, tiše jsem seděl a sledoval jejich odchod. Ten papír, co vypisoval v sanitce položil na přepážku u vchodu, asi nějaká recepce nebo příjem, já nevím, co to bylo. Chvíli jsem seděl. Nakonec jsem si řekl, že jsem nic neudělal, tak nevím, proč bych tu měl být. Zvedl jsem se a vydal se nepozorovaně k odchodu, cestou jsem míjel pár doktorů. Snažil jsem se tvářit, jakože se nic neděje a že vím co dělám. Jeden z doktorů mě zastavil, jestli nepotřebuji pomoc. Odpověděl jsem, že vůbec ne, že jsem tu pouze jako doprovod a má spolubydlící se kterou tady jsem už čeká venku. V tom mi došlo že Lenka tady měla praxi. Venku jsem si zapálil, zaběhl jsem za roh, aby mě případně nikdo nemohl najít a zavolal jsem Lence, aby mi poradila, jak se dostat pryč. Jelikož bylo už po druhé hodině v noci, probudil jsem ji. Vysvětlil jsem jí celou situaci a poprosil ji, zda mi řekne, jak se dostanu pryč. Poradila mi taxíka, jenže já u sebe neměl kromě, cigaret, telefonu, klíčů a dokladů nic. V té chvíli mi prostě nedošlo vzít si taxík, skočit domů pro peněženku a zaplatit ho. Kromě taxíku mi poradila noční spoje. Jenže noční spoje neznám, nejezdím nimi. Lenka byla tak hodná, že mi do smsky napsala čas odjezdů, zastávky, kde vystoupit apod., NECHYBĚLA ANI RADA, ZAPLATIT LÍSTKY SMSKOU. Taky mě upozornila, že budu muset kus cesty dojít pěšky. Moje výprava mohla tedy začít. Dobelhal jsem se na spoj, na který jsem vlastně ani dlouho nečekal. Sedl jsem si a všiml si, jak na mě ostatní znechuceně koukají. Celou dobu mám na sobě tepláky s velkou skvrnou od peroxidu, vytahanou mikinu Ed Hardy, která je posázená kamínky, na nohách černé pantofle z Ikea za 59,- a v ruce samozřejmě sáček který jsem dostal v sanitce. Duchaplně jsem se soustředil na zastávky abych vystoupil správně. Po absolvování přestupů a čekání na další spoje mě čekala ta pěší část. Jelikož jsem to místo vůbec neznal nevěděl jsem kudy mám jít. Opět jsem zavolal Lence, kterou jsem zase probudil. Popsal jsem jí, kde jsem a jelikož moje popisovací schopnosti jsou velice přesné nedokázala se zorientovat ani ona. Spíš si myslím, že se nechytala, protože byla rozespalá. Při hovoru s Lenkou se mi vybil telefon. Poslední, co jsem od ní slyšel

„Běž po kraji, mezi stromy, aby tě zase nevzali policajti.”

Vydal jsem se na cestu, nevěděl jsem, jestli jdu správně nebo ne ale stejně nic jiného nešlo dělat. V pantoflích jsem se brodil po krajnici silnice, několikrát jsem upadl, bylo to nepohodlné a divím se, že mám ještě obě oči, po tom, co jsem se několikrát píchl o větev. Nemohl jsem si svítit telefonem, protože byl vybitý a pouliční lampy nikde. Divil jsem se, že je v Praze tolik stromů. Jako, bylo mi jasné, že v Praze stromy jsou ale nenapadlo mě, že tolik. Zdržuju se pouze tam kde je beton a obchody. Když jsem se vybrodil z toho bahna, větví a listů, už jsem věděl, kde jsem, poznal jsem tu ulici. Zadýchaný, špinavý a s listím ve vlasech, jsem vítězně zaječel jako Tarzan.

Jelikož jsem slušně vychovaný ihned jsem běžel do Lenčina patra abych jí poděkoval. Po třetí za noc jsem ji probudil. Jen mě protivně odfakovala. Ve svém pokoji jsem poprvé použil sáček, který jsem dostal. Díky návalu adrenalinu nebo nasranosti, jsem zavolal Josefovi, tentokrát jsem volal tak dlouho, dokud to nezvedl. Probudil jsem ho, ale bylo mi to jedno, hlavně že jsem dostal odpovědi na své otázky.

Takže u Josefa jsem spal, protože jsem usnul v autě a on nevěděl kde bydlím, tak mě vzal k sobě.

Nespal jsem s Josefem, spal jsem na gauči a on v posteli. Oblečení pod gaučem bylo jeho, je totiž prase, které po sobě neuklízí. Po získání uspokojivých odpovědí, jsem si dal ještě sprchu. Šel jsem spát brzy ráno a prospal tak půl dne.

Po probuzení jsem měl na mobilu zprávu od Lenky, která mi napsala, že je kvůli mně nevyspalá a nedokáže se soustředit na práci. Odpověděl jsem jí

„To mě mrzí, já se teď probudil. Naštěstí dnes nic dělat nemusím. Tak budu dál ležet. :)”

Pár dní se, se mnou nebavila.